Na začátku loňského roku jsem byla na akci, kde Marek Šalanda krátce představil jeho cestu po Česko-Slovenské hranici, která se uskutečnila v létě roku 2018. Cesta v délce 350 km trvala 14 dnů a byla podniknuta k 100. výročí vzniku Československa. Markovo povídání mě zaujalo natolik, že jsem si s ním domluvila rozhovor pro naše stránky. Okolnosti v loňském roce nehrály příliš v můj prospěch a tak k rozhovoru došlo až o rok později, tedy v lednu 2020. Marek, nezdolný chodec v kroji, má už za sebou i další cestu než je ta zmiňovaná a jak jsem měla možnost ho při několika krátkých setkáních v loňském roce možnost poznat, dozajista má už v hlavě i další plány.
Marku, kdy to vlastně přišlo? Co Tě přimělo uskutečnit vůbec první cestu? A odkud kam jsi mířil?
Nikdy jsem moc nechodil, spíš mě přezdívali „manažer na kole“, protože jsem cestoval na kole. Vždycky pár týdnů, jednou i půl roku. Chození se mi stalo nechtěně. Držím se pořád své rodné jižní Moravy, ale nevadí mi pracovat pro pražské firmy. Takže jsem prožil hodně příběhů na D1. A jak jsem zase podřimoval v koloně aut, tak mě napadlo, zkusit jít jednou z Prahy do Brna pěšky. Třeba to jde. Odstavný pruh jsem vyloučil a vybral cestu po turistických značkách. Pravda, trošku se to natáhlo. Ze 190 kilometrů bylo 320.
Pokud se nemýlím, na cesty chodíš v kroji. Je tomu tak od počátku, nebo tento nápad vznikl až v průběhu času?
Cesta z Prahy do Brna měla být jedinou a poslední. Jenže jsem na ní potkával lidi. Na to nejsi moc zvyklá, když jezdíš autem. Ti lidé si se mnou navíc povídali. A mě pohltily jejich příběhy. Něco jako úspěšný seriál. Potřeboval jsem nutně vidět další díly! Ale jak to udělat, jak se k těm lidem dostat? Nejlépe domů? Napsal jsem tehdy motivační email do Českého rozhlasu Brno. Díky jejich jménu se mě lidi nebudou bát a já rozhlasu dám na oplátku každý den živý vstup plný příběhů, říkal jsem si.
Fakt to vyšlo! A jak se cesty rozvíjely, tak mi bylo trochu divné v tom oblečení do lesa chodit po návštěvách. Chtělo by to něco svátečního. Zachránili mě ve Vranovicích kousek od Brna. Nechali si totiž zrekonstruovat starý jihobrněnský kroj. Jít se v tom nedalo, to bych se uvařil, takže jsem napsal motivační email. Tentokrát výrobci outdoorového oblečení a brněnské firmě, co dělá košile na míru. Vyšlo to! Mám asi jedinou outdoorovou verzi kroje na světe. Na návštěvy perfektní. A jak jsem zjistil, má to velký ohlas – to je skvělé, protože to podporuje zájem o kroje, o lidovou kulturu, nebo o život na venkově.
Můžeš pro příznivce našich stránek shrnout, kam všude jsi při Tvých cestách už zamířil?
Zprvu jsem šel několikrát do Brna – z Prahy, z Vídně, z Ostravy, ze Slovenska. Bál jsem se, abych nezabloudil. Jenže to bylo takové divné. Jakoby šlo jen o to dojít do Brna. Tak jsem začal hledat témata, aby to celé mělo nějaký příběh. S pomocí GPS jsem prošel po přesné historické hranici mezi Moravou a Čechy, kde jsem se topil v bažinách a dal tělu hodně zabrat. Nebo jsem navštívil co nejvíce Šalandů, prošel hranici mezi Českem a Slovenskem, a loni jsem prokřižoval Slovácko. Během 12 dnů jsem se potkal s 204 lidmi. Ne zvlášť, to bych nepřežil, většinou to byly skupinky pamětníků. Sbíral jsem totiž veselé příběhy ze Slovácka.
Zatím chodíš spíše po Čechách, Moravě a Slovensku, máš v plánu zamířit i do jiných krajů, se kterými nás spojují společné kořeny a historie, mám na mysli třeba Zakarpatskou Ukrajinu nebo Rumunský Banát?
Nemám plány. To by byla nuda. Nápad na další cestu vzniká až po odejití předchozí cesty. Většinou půl roku předtím, než mám vyrazit, abych se stihl sbalit. Náš rod je starý moravský. Takže mi je tady dobře. Chodím vlastně na návštěvy po sousedech. Naštěstí je Morava dost velká. A když k tomu občas přiberu i Čechy, nebo kousek Slovenska, tak mám pořád kam jít. Navíc si z každé cesty někoho přivedu domů. Návštěvy pokračují i po cestě. A tak to má být. A jestli půjdu někdy i dál? Tak záleží, jaké tam pečou buchty a jestli vaří dobré kafe.
Takže letos opět po Moravě? Pokud počítám správně, už bys měl vědět, kam půjdeš.
Letos bylo hodně témat. Nakonec jsme s rozhlasem vybrali učitelské příběhy. Na podzim totiž uplyne 350 let od úmrtí Jana Amose Komenského. Vyrazím raději už na jaře, abych pak v tom kroji někde nepřimrznul. Chtěl bych navštívit místa a školy, které mají něco společného s Komenským. A chtěl bych přijít na to, co.
Četla jsem knihu Sešívání republiky (kniha neunikla naší pozornosti a tak se s ní můžete krátce seznámit v naší další rubrice – přečetli jsme za vás), jejímž jsi autorem a nedá mi, nezeptat se, zda po loňské cestě následovalo či bude následovat další shrnutí ve formě knižní?
Psát knihy jsem taky nechtěl. Až někdy, říkal jsem si. Ale loni mě přesvědčil můj velmi dobrý známý, že bych to měl zkusit. Zkusil jsem, takže už píšu druhou knížku. To by ani jinak nešlo – těch veselých příběhů ze Slovácka je tolik, že by to byla škoda! Já se tak nasmál a pobavil. To musíte taky zažít.
Marku, věnuješ veškerý volný čas chození a psaní o něm, nebo máš rovněž jiné koníčky?
Mám dvě sedmileté dcerky, dvojčata. S nimi mě to moc baví. Takže objevujeme – jakkoli – pěšky, na kole, autem, v knížkách, v příbězích. Jsou to skvělá dobrodružství.
Víme o Tobě, že jsi nejen podnikavý, ale i podnikatel (Marek je majitelem a jednatelem společnosti BlackFields, s.r.o., která se specializuje na získávání zákazníků) a proto si i Tobě dovolím položit naše tři tradiční otázky.
První z nich je otázka v duchu Betty MacDonaldové – „Co Ti podnikatelský život dal a vzal?
Dal mi neuvěřitelnou svobodu, po které jsem celý život toužil a hledal ji na cestách. Kdybych věděl, že ji najdou v podnikání, podnikal bych už dávno.
Nevzal mi nic. Asi nepodnikám moc dravě, to mi moc neříká. Pro mě je podnikání součástí mé životní cesty. Musí mě bavit a musím mít radost z toho, co vznikne. Vedle toho je můj život i o cestách, kde nabírám energii a inspiraci. A konečně je i o psaní.
Jsem překvapený, jak to jde všechno spojit. Možná proto, že pomáháme našim zákazníkům s obchodem a marketingem. A to je spojení přesnosti a kreativity, aby to vůbec nějak fungovalo.
Jaká vlastnost je dle Tvého názoru pro podnikání nejdůležitější?
Skromnost. Nejúspěšnější podnikatelé, kteří si zachovali zdravý úsudek a které jsem osobně potkal, byli vždy skromní. A i díky tomu byli šťastní. Pokud nejsi při podnikání šťastná, tak asi nemá smysl podnikat.
Co byste doporučil těm, kteří se chystají s podnikáním teprve začít?
Hlavně to nedělejte kvůli penězům. Nejdřív si řekněte, co vás fakt baví. A pak to dělejte. Pokud k tomu umíte počítat, pak dokážete cokoli.
Moc děkuji za rozhovor a přeji Ti, ať i nadále neunikají Tvé pozornosti na cestách zajímaví a pohodoví lidé s jejich zajímavými příběhy.
Jsme moc rádi, že jsme Vám – našim čtenářům, mohli představit Marka Šalandu, jehož vášní se stalo chození a potkávání se. Jak už jsme mnohokrát naznačili, pod slovem podnikat si nepředstavujeme jen a pouze podnikatele, ale i ty, kteří jsou podnikaví, resp. rádi něco podnikají, čili nejsou nečinní. Na druhé straně o Markovi víme, že podnikatelem je, takže jsme ho požádali i o odpověď na naše tradiční otázky. Markovi přejeme, ať má stále tak pěkné nápady, kam vyrazit na jeho výlety a hlavně, ať ho neopouští chuť, sdílet zážitky z nich. Jsme také moc rádi, že se Marek snaží lidi spojovat. Je moc pěkné, že se k člověku dostanou obyčejně neobyčejné příběhy obyčejně neobyčejných lidí, které vlastně můžeme každý den potkat třeba i v té naší ulici…☺
